V letech 1997 a 1998 byly nejvýkonnějšími procesory Intel Pentium II, na které konkurence nedokázala odpovědět. Podobný scénář se očekával i u procesoru Intel Pentium III. Ačkoli byl v roce 1998 k dispozici socket 370, první verze procesoru Intel Pentium III byly vydány pro patici SLOT 1 kvůli výrobní technologii 250 nm. Tato technologie umožnila umístění L2 cache přímo na křemíkový čip procesoru – byla to první technologie, která to dokázala. Bohužel však byla omezena na velikost 128KB, což nestačilo k dosažení nejlepšího výkonu procesoru Intel Pentium III a proto byla potřeba větší cache.
První verze procesoru Intel Pentium III s jádrem Katmai tedy měla externí L2 cache o velikosti 512KB, složenou z levných čipů Burst SDRAM. Ta běžela na poloviční frekvenci oproti rychlosti procesoru, stejně jako u procesoru Intel Pentium II. První frekvence s tímto jádrem vyšla 26. února 1999 a poslední 27. září téhož roku s taktem 600 MHz. Zdá se, že pro technologii s velikostí 250 nm bylo toto maximum, ale není tomu tak.
O něco později AMD dosáhlo se sejným výrobním procesem frekvenci 700 MHz, ale spotřeba už překračovala 50 W, nicméně to byla skvělá a vyrovnaná konkurence. Celkově tedy jádro Pentium III Katmai představovalo pouze inovaci posledního jádra Deschutes od Pentium II.
Ovšem nějaká novinka se přeci jen udála a to byly multimediální rozšiřující instrukce. K MMX přibylo dalších nových 72 příkazů a ty se označují jako Streaming Single Instruction Multiple Data Extensions nebo ve zkratce SSE. Samozřejmě i tyhle instrukční sady musí podporovat software. Tím hlavním byl od Microsoftu DirectX 6.1. S ním mohly hry běžet rychleji, videa se méně zasekávat a hudba hrát bez přerušování.
Celkově vyšlo pouze 6 modelů a v kolekci tedy schází frekvence 533 MHz + 2x 600 MHz, přičemž jeden má FSB 100 MHz a druhý 133 MHz.
25. října 1999 bylo jasné, že socket 370 přebírá otěže a patice SLOT 1 míří do zapomnění, neboť Intel vydal své první procesory Intel Pentium III na výrobní technologii 180 nm a jádro pojmenoval Coppermine. Jeho frekvence odstartovala na 500MHz a hlavní změnou byla samozřejmě L2 cache. Ta se sice zmenšila z 512 kB na 256 kB, ale stala se přímo součástí procesoru a běžela na stejné frekvenci jako procesor.
A teď si můžeme říct, proč vlastně tohle nešlo na výrobní technologii 250 nm. První jádro Katmai (250 nm) obsahovalo 9,5 milionů tranzistorů a druhé jádro Coppermine (180 nm) už 28 milionů tranzistorů. Z toho tedy vyplývá, že jen samotná cache 256KB zabírá na křemíku největší část tranzistorů v rozmezí 16 až 18 milionů, tím pádem by to na 250 nm bylo obří a drahé.
Intel musel nadále podporovat a vyrábět procesory Pentium III pro patice SLOT 1, protože mezi uživateli bylo mnoho základních desek s tímto slotem a ty byly vždy o něco dražší. Poslední frekvencí pro tento slot bylo rovných 1000MHz a výjimku tvoří model 900MHz, který pro patici SLOT 1 neexistuje. Avšak to nebyla konečná frekvence jádra Coppermine pro socket 370. Následovaly frekvence 1100MHz a 1133MHz, ovšem ta nejvyšší měla obrovské problémy se stabilitou a výkonem. Intel provedl revizi a jádro bylo přejmenováno na Coppermine-T.
Poté následoval procesor s jádrem Tualatin, který byl vyráběn s využitím technologie 130nm, a měl L2 cache o velikosti 256KB nebo dokonce 512KB. Jenže pro jeho použití byla zapotřebí novější základní deska a Intel dával jasně najevo, že budoucností jsou procesory Intel Pentium 4.
Procesory Intel Pentium III byly považovány za velmi výkonné, ale zároveň i dost drahé, což vedlo lidi spíše k nákupu cenově dostupnějších Celeronů. Nicméně i Pentium III měl určitý overclockingový potenciál a podle mých testů se dalo dosáhnout průměrně 16% navýšení frekvence u všech modelů.
To naznačuje, že procesor byl schopen dosáhnout na výkon srovnatelný s lepším modelem a pokud jste měli štěstí na kvalitní kus křemíku, mohlo to být i více. Ovšem hodně záleželo na základní desce, ale pokud byl na ni overclocking možný, tak bylo FPS omezeno po skocích, jako 103MHz, 105MHz, 110MHz, 112MHz, 115MHz, 120MHz, 124MHz a 133MHz a to se hlavně týká patice SLOT 1. V roce 2000 základní desky se socketem 370 dostaly novější chipsety, jako například Intel 815(E), které podporovaly přetaktování po 1MHz krocích a oficiálně i FSB 133MHz.
Komentáře