Pokud by se měl tento počítač Commodore 64C srovnávat se svým předchůdcem Commodore 64 na úrovni hardware, tak nedošlo k vůbec žádným změnám a jen se inovoval vzhled. Důvod? Přeci jen už vizáž staršího bratříčka vyšla z módy, byla to taková vysoká zaoblená krabička a navíc s podivnou nahnědlou barvou. Potom samozřejmě vyšel Commodore 128 (1985), který už vypadal moderně a další, co mě napadá, je budoucí vydání počítače Amiga 500 (1987), aby se tak nějak celá série uzavřela. Úmyslně jsem dal do závorek rok jejich vydání, protože tento stroj vyšel v roce 1986 a tehdy to byl v domácí sféře takový střed.
První byl již zmíněný C128, druhý, o kterém se vede řeč, tedy C64C a třetí Commodore VIC 20 (VC20). Tohle se ale v roce 1987 změnilo, kdy se stroj C64C, dostal na úplně spodní část potravinového řetězce Commodore a to bylo způsobeno právě příchodem vlajkové lodi Amiga 500. Jenže počítač C64C byl na tolik levný, že se prodával až do roku 1994 a pořád skvěle. Hodně tomu také pomohlo, že vydávané hry byly, jak by se dnes řeklo, plné AAA titulů, které se převáděly ze 16-bitových počítačů a tenhle stroj to obstojně zvládal. Musí se k tomu ale připočíst disketová mechanika, ta byla na konci života tohoto počítače opravdu potřeba, protože některé hry byly až na 6 disketách, které měly 170KB velikostní objem. Tak si dovedete představit, jak často se muselo dohrávat do tak malé 64KB paměti a výsledky tohoto tažení byly obdivuhodné.
Dobrým příkladem může být hra „Elvira“ z roku 1991, ta sice postrádá hudbu, ale zvukové efekty neschází a takových her je více. Z mého pohledu, ač počítač z minulosti vůbec neznám, jen si s ním hraji v seriálu „Válka 8-bitů“, tak je to neskutečně povedený kousek a to oproti konkurenčním 8-bitovým počítačům z jeho doby. Grafika je relativně jemná, rychlá, hezky barevná a hlavně se nikde nemíchá či nepřekresluje. Když se k tomu přidají jeho zvukové dovednosti, tak se vůbec nedivím, že je to nejlepší počítač všech dob a já jsem rozhodně pro. Úplně si umím představit, že kdybych si ho koupil jako novinku v roce 1982, tedy přesněji starou verzi, později dokoupil disketovou mechaniku, tak bych si s ním určitě dost vyhrál, byl vysmátý od ucha k uchu a to až do roku 1988.
Na úrovni HW přece jen došlo k nějakým změnám. Kromě úplně prvních C64C, který ještě používal dlouhou desku, ale už jen dva RAM chipy, se v těch dalších už používaly kratší cost-reduced desky, na kterých byla nová verze zvukového čipu SID 8580, která hrála jinak, než ta stará 6581. Na novější nebyly skoro slyšet samplované digi zvuky, používané u spousty her a filtry byly taky jiné – basové linky, které často používaly nízkopropustný filtr u hudeb skládaných na starém SID zněly na novém celkem blbě. A stejně tak tam byla novější verze videočipu VICII, která měla už ty známé (a příznivci jiných platforem často zesměšňované) mdlejší barvy. Oba novější čipy byly také napájeny 5V místo původních 9V, tak byly už mnohem odolnější a nedocházelo k jejich poškození vlivem nadměrného tepla. Ale hráč ty rozdíly poznal právě na tom na zvuku a částečně i na barvách.